PRESANELLA - Alpy 2005

Stáňa Ďurinová, Bohumila Ďurinová, Jan Morávek

Cima Presanella - Alpy 2005

Pro zobrazení obrázků v plné velikosti klikejte na jejich náhledy.

Pro dobrodružství v oblasti Presanelly jsme zvolili srpen. Čtyřčlennou skupinu vysokoškoláků doplňoval zralý padesátník, příbuzný jednoho z nás, člověk, který se nebrání cokoliv vyzkoušet, a tak s nadšením a rád přijal naši nabídku týdne v Alpách. Dva z nás jsme do italských hor jeli podruhé. Všichni jsme věděli, že nás čekají bezpochyby nezapomenutelné zážitky, dobrodružství a cenné zkušenosti, bílé vrcholky nad hlavami a krajina pro našince neznámá a jen těžko představitelná.
Po dlouhé, leč zajímavé cestě autobusem - ať už šlo o přírodu, jíž jsme projížděli, neznámá města a tamní architekturu, ale i nevšední "společenský" život v autobuse - jsme vysedli na konečné v Pinzolu. Nepříliš lehké batohy na záda a hurá nahoru, do hor, do neznámé čisté přírody plné ticha, zajímavostí a krás. První výstup jako obvykle nebyl z nejlehčích. Znatelnou únavu pociťoval hlavně nejstarší člen výpravy. Počasí bylo slušné, a tak jsme za rozumnou dobu dorazili k prvnímu cíli - salaši Sarodoli. S více než tisíci výškovými metry v nohách a ukončením dne v podobě několika dešťových přeháněk jsme v salaši pohodlně na matračkách tvrdě usnuli.
Přestože následující dny počasí opět seslalo nějaký ten déšť, nebránilo nám seznámit se blíže s krajinou Brenty - nejhezčí části Dolomitů a Adamella prostřednictvím skvostných výhledů a krátkých, zato vcelku náročných výstupů na blízké vrcholky Cimu Lanciu ( 2318 m ) a Pala di Dalgón ( 2410 m ). Všichni byli nadšeni.
Při přesunu na jinou salaš jsme se drželi značek a mapy. Značení se však počase vytratilo a slábnoucí pěšina zmizela také. Došli jsme ke srázu, tomu nejméně prudkému ze všech hrůzných. Zrádný promočený a prudký terén a k tomu těžké batohy - "tak tudy by to bylo hodně nebezpečné," shodli jsme se všichni. Jiná schůdnější cesta však nebyla, a tak nezbývalo než za vydatného deště pomalu, s notnou opatrností slézt zalesněný, trávou porostlý svah asi 300 výškových metrů. Zdolání takové překážky všem dodalo kuráže do dalších, probudila se touha vyzkoušet, co ještě náročnějšího zvládneme.

Trasu jsme plánovali vždy den předem. Dohodli jsme se, že vyběhneme ten nejvyšší blízký vrchol - 3558 metrů vysokou Cimu Presanellu. Při tom se však projevili poněkud rozdílné charaktery každého z nás. Ten nejzkušenější v horské turistice, náš "vůdce" Jirka, nebyl proti, zároveň se ale vzhledem ke zodpovědnosti, kterou pociťoval, trochu obával, jak to všichni zvládneme. Já a sestra, které nemáme potřebu dosahovat nejvyšších vrcholů, jsme také souhlasily, ale s tím, že by nám vůbec nevadilo jít jinam, třeba do níže položených míst. Zato Honza a kupodivu i ten nejstarší z nás byli jednoznačně pro. Zastupovali tu část lidí, kteří dychtí po dosahování nejvyšších vrcholků a jsou na to náležitě hrdí. A také je tlačila potřeba dokázat si (ještě) něco. Přestože jsme se s tímto postojem v lecčems dosti rozcházeli, snažili jsme se pochopit a respektovat jej. Plán byl následující : dojít na bivak Roberti a časně ráno vyrazit na vrcholovku, abychom se ještě před setměním vrátili na bivak. Před tím vším jsme ale museli okusit jedinečnou osvěžující, či spíše ledovou koupel v jezírkách vodopádů Nardis, které vytékají z ledovce a padají do údolí Genova. Určitě další z nezapomenutelných zážitků.

Cesta na Roberti bylo příjemné stoupání, k čemuž jistě přispělo zlepšení počasí a o trochu lehčí zátěž na zádech - nepotřebné věci pro následující dny jsme totiž zanechali na spodní salaši. Bivak překvapil vcelku zánovním prakticky a stylově vybaveným interiérem. Postele nabízeli přespání minimálně 10 nocležníkům.
Ranní probuzení nás dostalo! Kromě toho, že jsme jedinkrát za celý týden v tak brzkou hodinu vstávali, nás přivítala vymetená modrá obloha s ranním oparem na obzoru. Rýsoval se slunečný projasněný den bez mráčku, což nám dosti přidalo na náladě a kuráži k velkému výstupu. V malých baťozích jsme si nesli jen to nejnutnější jako jídlo, oblečení, sluneční brýle a podobné vybavení na ledovcový vrchol, mužští střídavě nesli velký batoh převážně s horolezeckou výbavou, která se mohla hodit vzhledem k tomu, že jsme neznali přesně terén Presanelly. Asi po 500 metrech začala kamenitý povrch nahrazovat zeleň. Ta byla poblíž bivaku již zřejmě několikátý den vypásána široce rozprostřeným stádem pasoucích se černých horských krav. Ty neušly dlouhý úsek cesty naší pozornosti a ani ony nešetřili svou zvědavostí k nám. Vystoupali jsme na kamenitou morénu. Úzká ne příliš stabilní pěšinka na jejím hřebeni se po obou stranách prudce svažovala asi 100 výškových metrů dolů, což byl alespoň pro mě, přestože mě podpírali turistické hůlky, dosti úzkostný úsek cesty.

Následovalo balvanovité moře, značky byly nahrazeny mužíky, podle nichž nebyla přesná orientace úplně možná. Připadali jsme si jako kamzíci, ale poté, co jsme je spatřili a pozorovali s jakou obratností se pohybují po velkých různorodých šutrech, jsme si tak připadat přestali. Již z morény jsme poprvé zahlédli ledovec táhnoucí se z vrcholu. Na svém konci rozvrásněný a smíchaný s kamennou sutí neohromoval tolik, jako čistá bílá sněhová vrstva výše.

Po překonání kamenitého technického úseku jsme nastoupili na ledovec. Dva z nás jsme s ním už měli první zkušenost za sebou, ostatní se seznamovali. Vyzkoušeli jsme si jízdu po zádech a břiše a brždění hůlkami pro případ, že by někdo z nás uklouzl. Ledovatý povrch se se sílícím sluncem měnil v měkčí. Při pohledu okolo a pod nás jsme si někteří plně uvědomovali možné nebezpečí. Z jedné strany vysoko se tyčící kolmá stěna s ostrými věžemi, na straně druhé prostorný ledovec poměrně prudce se svažující do údolí. Přestože jsme vrchol Cimy Presanelly viděli už od nástupu na ledovec, trvalo to ještě bezmála tři hodiny, než jesme ho dosáhli. Se stoupáním výš a výš se stával terén stále prudším, což mě víc a víc znepokojovalo. Při představě uklouznutí a sjezdu jsem ani nedomýšlela následky. Bylo to popravdě náročné hlavně psychicky. Kdyby záleželo na mně, okamžitě se otočím a sejdu zpátky. Podobné pocity jsem měla i při výstupu na kamenitou hradbu, tentokrát ale vedoucí přímo k vrcholu. Jedině blížící se vrchol mě částečně uklidňoval. Konečně, díky Bohu, jsme nahoře! Přivítal nás velký vrcholový kříž, chladný vítr a nedozírné téměř jasné výhledy. Pod námi 1700 m známé lyžařské passo Tonále, v dálce Ortler, Adamello a nejbližší byl fantasticky zbrázděný hřeben Brenty.

Pro vítr jsme se na vrcholu dlouho nezdrželi, ale i po tu krátkou chvíli vypovídaly výrazy na tvářích každého obrovský oddych, úlevu, spokojenost, radost a nadšení. Dosáhly jsme všichni vrcholu a osobních výškových rekordů zároveň a to se hned tak každé skupině nepodaří. Já jsem měla naopak i obavy ze sestupu, které se potvrdily. Místo přechodu kamenité bariéry v ledovec nám dělalo největší problém. Namrzlé a kluzké kameny a hluboký sníh. Jirka nás holky navázal na lano ale po 100 metrech nám ukázal, jak se dá dolů krásně a bezpečně skákat i běžet. Najednou to šlo velmi rychle, byla to dokonce sranda. Lano už nebylo třeba. Stejnou cestou jsme došli k bivaku za poloviční čas. Ke konci už jsme byli opravdu velmi unavení, bolely hlavně nohy. Ani použití opalovacího krému s vysokým UV faktorem nezabránilo někdy směšně vypadajícmu zrudnutí odhalených částí těla. Byl to zajímavý, určitě dobrodružný a svým způsobem přínosný den.
Zbytek pobytu jsme se stahovali směrem k místu odjezdu a podnikali jen krátké nenáročné výšlapy na nedaleké okolní vrcholky.
Neprošli jsme hodně míst, které by za to jistě stály a klidně jsme déle spali a v blaženosti se probouzeli. Shodli jsme se všichni, že týden v téhle oblasti bez lidí stál za to, nehledě k tomu, že i celkové výdaje byly neskutečně nízké. Odreagovat se a vybočit z každodenního stereotypu, poznat naprosto neznámý ráz krajiny, projít nevšedními zážitky a upevnit své sebevědomí. Jsem vděčná za tenhle pobyt, který mi rozšíříl obzory, přinesl nové zážitky a cenné zkušenosti. V cizím prostředí jsme dokonce i zúročili i jazykové znalosti a zdokonalili se v neverbální komunikaci.

Stáňa Ďurinová

Jak to viděla Bohunka, a neb jaký je dlouhotrvající dojem z vandru?
Jestliže se člověk konečně rozhodne někam a na delší dobu odjet, tak další průběh výletu se odvíjí od několika faktorů; a to, od počasí, skupiny lidských charakterů a okolí. V případě výletu do Alp, který osobně považuji za jeden z nejkrásnějších zážitků v mém dosavadním životě, aniž bych tedy holdovala adrenalinovým sportům (viz výstup na zdánlivě strmý vrchol Presanelly), všechny nedílné faktory předčí příroda. Nepatřím mezi ty, jejichž mysl a vnitřní naplnění se upne na jistý cíl, rádoby něčím výjimečný a obdivuhodný, jako bylo naše zdolání třítisícovky. V podstatě ani nepatřím k těm, co očekávají něco úžasného a velkolepého. Mým objektem pozorování, zdrojem "každominutové" radosti a pocitu tichého údivu byla jednoduše příroda, to ticho, čisto a přirozená vůně kolem, jež bezpochyby jako mávnutím kouzelného proutku prostě nemohou snad ani v člověku zahlceném technikou nezanechat alespoň trošku ze sebe. Takže členové výpravy pak kráčí sice obtěžkáni batožinou, ale vlastně nadpozemsky lehoučcí.
Paradoxem vlastně je, že to, co je pro nás v podstatě přirozené, tedy příroda, která nás "zplodila" a zajišťuje naše každé vdechnutí, téměř navštěvujeme jako cizinci, troufám si nás přirovnat k Marťanům, občasným hostům "naší" modré planety. Ačkoliv jsem vesničan, tedy tvor srdcem i duší spjatý s rodnými lesy, kopci a stráněmi a ačkoliv tedy rozhodně necestuji s Marťánky, i tak jsem se do posledního dne obdivovala, a ten stav přetrvává, té nekonečné paletě zelené barvy, svěží čirosti z ledovce tekoucího potoka, vůni šumícího lesa a dokonce i hvězdami posetému nebi, které se z lavičky kterékoliv salaše zdálo být jaksi zázračné a jiné než to u nás ze zahrady.
Občas, když náročnost dne tělo úplně nevyčerpala a víčka ještě dovolovala pohled kolem, jsem se přistihla, že trávím nezvyklou dobu s hlavou vzhůru. Dřív bych asi tak bytostně nevěřila, jak tato přírodní síla může působit a jak dalece předčí sebelepší televizní program…

Bohumila Ďurinová

A jak to vidí mužská část?
Možná to zní příliš pateticky, ale pro člověka, který žije v zemi, jejíž nejvyšší vrchol je o víc jak polovinu nižší než vrchol Presanelly, je první dosažení takové hory nezapomenutelným zážitkem. Jako ostatně všechno, co je v životě poprvé. Vždy, když překonáte nějaký svůj limit, cítíte se povznesení, sebevědomí a posléze možná i trochu zklamaní, že už je ten báječný pocit očekávání, vítězství a zdravé pýchy pryč. Ale zároveň s tím se před vámi objevují další výzvy a vy víte, že když jste zvládli to minulé, měly byste se pokusit i o to, budoucí. To je fundament lidské existence, díky němuž se lidstvo dostalo z jeskyní do zděných příbytků.
Sečteno a podtrženo, prázdninová expedice, kterou jsem prožil se skvělými lidmi a v báječném prostředí mi dodala další chuť po nových skutečných dobrodružství a ukázala mi asi nejlepší, nejzábavnější a nejzdravější způsob trávení dovolené.

Jan Morávek