Už jste si asi všimli, že má-li se akce vydařit, musí začínat srazem u Tesca. Je jedno, v kolik hodin,
protože se stejně vždycky odjíždí úplně jinak.
I tentokrát jsme si dali sraz v rozumnou hodinu (17:00). Holky měly přijít už dřív, aby nakoupily
v Tescu, kde fronty připomínaly obavy nastávajícího pětidenního hladomoru (28.9.)
A tak zatímco já s Ivou jsme se vydaly naplnit vozíky, Leňa s Ladou čekaly u auta a další dva,
zatím ještě nic netušící (Peťa s Hanesem), se k nám řítili městskou hromadnou dopravou.
Všichni jsme se těšili, že po narovnání všech věcí do auta konečně vyrazíme, protože nás čekala
asi 7-mi hodinová cesta až do nejjižnějšího cípu Oberösterreichu.
Jenomže zatímco jsme se všichni těšili, nerušeně plánovali, schylovalo se k tomu, že zjistíme,
že je na 8 lidí jenom jedno auto. Detail tohoto fau paix nebudu blíže rozebírat (všichni víme), a tak nastal
první bod nečekaného zvratu, který jsme museli co nejdříve vyřešit. Řešení spočívalo ve vyhledání LPG pump v
Rakousku (zjistili jsme, že je jich asi 20, z toho většina otevřená do 16,00 a přibližně 1 na naší trase),
v zajištění auta co žere benzín a hlavně co nejdřív VYRAZIT.
Když se nám od našeho jednoho milého kamaráda podařilo zajistit senzační vůz značky
SKODA FORMAN, mohli jsme ve 20,00 vyjet směr Mikulov, směr cizina.
Posádku prvního (nebloudícího a rychlejšího) auta tvořil Paja s Leňou a Peťa s Ivou.
Druhé (vůdčí, trochu občas tápající a nerozhodné) auto bylo osazeno Peťou II., Hanesem, Ladou a Maťou.
Když nás tedy pustili za hranice a my si zdárně koupili Vinetu (za 7,60), začali
jsme odpočítávat kilometry do našeho cíle - Ramsau am Dachstein. Jeli jsme před Vídeň po A1 až po Linec,
kde u Voralpenkreuz se dálnice rozdělují na A7 a A9. Sjeli jsme tedy po A7 a drželi směr Liezen. Tato trasa se nebyla
nejrozumnější, protože vede přes nespočet dlouhých tunelů, dálnice je nedostavěná a navíc vás na konci zkasírují
o 4,50 za mýtné. Lepší by bylo asi jet buď až na Salzburg a pak odbočit na A9 na Graz a pak na Schladming, nebo
jet na Graz rovnou z Vídně a vzít to spodem (podle mě nejlepší varianta).
Do Ramsau jsme se dostali o půl 4 ráno. Mýtnice na Dachsteinstrasse je v provozu cca od 8 hodin ráno
do asi 18 - 19 hodin večer. Mimo tuto dobu můžete odjet bez placení. Přijet můžete kdykoli. Mýto se platí až při výjezdu,
čemuž jsme se vyhli :-)
Zakotvili jsme na parkovišti u chaty Türlwandhütte, u spodní stanice lanovky (1700m) a hned zalehli.
Na parkovišti už postávalo několik aut s českou SPZ a ráno jich ještě přibylo.
Den 1.:
dolní stanice lanovky u hotelu Türlwand 1700m - Dachsteinsüdwand Hütte
- horní stanice lanovky Huner Kogel 2675m - Seethaler Hütte
(taky Dachsteinwarte Hütte) 2740m
Po asi 3-4 hodinách spánku nás začli budit přijíždějící auta a běžkaři, co se nechali vyvézt
lanovkou nahoru.
To jsme se ještě divili, co že tam jedou s těma běžkama dělat :-) Nahoře jsme zjistili, že je na
ledovci denně upravováno několik km běžkařských tras, na kterých potom dopoledne trénují sportovci z celé Evropy
(včetně Katky Neumannové).
Když jsme posnídali a šli doplnit na veřejné WC na lanovce vodu, abychom mohli vyrazit,
pořád byla mlha. Jenže na lanovce pouštěli přes webkameru záběry o 1000m výš a nám se nechtělo věřit vlastním očím.
Total azuro a Heduš, ty výhledy! To nám nastartovalo motory a šlo se..no šlo..s trošku řidším vzduchem se šlo docela blbě,
ale naštěstí to trvalo jen asi 20 minut, než jsme si zvykli. Nebo spíš než nás po cestě na Südwandhütte začali rozptylovat
velikáni, kteří se ukázali v celé svojí kráse.
|
pohled na Hoher Dachstein
|
pohled na Hunerkogel
|
Dojem to byl teda parádní..celou dobu jsme vlastně nevěděli, co je kolem nás (večer byla tma a ráno mlha).
Výhledy nám už zůstali po celou dobu. Na chatě, která je od parkoviště asi 35 minut, jsme se vysvlékli, namazali krémem,
protože oskar začínal topit, ochutnali Ladin vynikající "pozdní sběr" a skočili si na záchod (jestli na mně v něčem
Rakušáci zapůsobili, tak čistotou a kvalitou záchodků kdekoli :-))
|
inverze
|
|
u chaty Südwandhütte
|
Pak jsme po značené cestě vyrazili dál...
Já jsem šla napřed, bo mám kratší nohy, až se mi podařilo sejít z cesty..bohužel se mi už nechtělo vracet
(a cesta vypadala od spodu docela jednoduše) a vydala jsem se, ještě spolu s Peťou Novo razit vlastní osud. To se ukázalo
jako kravina, protože cesta byla štěrková (takže padaly kameny, nejištěná a navíc dost strmá.) No, naštěstí jsme za
naši tvrdohlavost nebyli potrestáni a mohli po větší námaze pokračovat spolu s děckama.
Pak už byla cesta dobře značená - 615, pohodový traverz až k nástupu na feráty. Dokonce jsme tady
potkali kamzičí rodinku. Pod stěnou jsme si nasadili veškerou naši výbavu (kromě maček a cepínu) - ferátový set,
helmu a začli přecvakávat karabiny. Tato značená cesta je výborně zajištěná až k horní stanici lanovky Huhnerkogel a
obtížnost je mezi A-C. Drsný je pohled na Klettersteig SKY WALK, který vede kolmo až pod výhledovou terasu lanovky,
obtížnost tomu odpovídá stupněm E.
My jsme se celou dobu modlili, aby naše cesta nevedla právě tou do nebe, protože jsme žádnou jinou neviděli.
Naštěstí se pak feráta rozděluje na snadnější Klettersteig a pro náročnější šipka odbočuje na SKY.
Takže jsme se víceméně jednoduchou a zajištěnou cestou č. 615
dostali nahoru (na horu), poprvé uviděli
Schladminský ledovec a vydali se na stanici Huhnerkogelu.
Tam nás přivítaly rytmy Rakouské lidové hudby (takže dechovky), kterou si důchodci, kteří se
nahoru vydrápali lanovkou, zpříjemňovali odpoledne. Na lanovce je otevřená restaurace, vysoce komfortní záchody s
teplou vodou a hlavně Heduš, ty výhledy!
Když jsme se na vyhlídce pobavili výhledem na SKY WALK (paradoxně jsme víc čučeli dolů než
nahoru, protože kousek terasy je z průhledného materiálu):-), nechali se vyfotit dem deutschen Touristou a poseděli
v polstrovaných sedačkách, začlo velké vaření. Nakrmili jsem kavky žlutozubé, které zde plní pověst drzých holubů.
Potom už zbývalo jen dojít do cíle tohoto dne - Seethaler Hütte a "zakempovat".
Jak jsme se už na lanovce dozvěděli, na chatu jsme neměli namířeno jenom my ale i další skupina Čechů.
Cesta byla projetá rolbou, mačky ani nebylo potřeba, ale mě se v nich šlo stejně líp.
|
Hallstattský ledovec
|
Seethaler Hütte
|
Na samotné chatě nás pak přivítali další Češi, takže jsme se cítili jako doma. Zbývalo vyřešit nocleh.
Protože pan Rakušák, co chatu obýval, se zdál jako velice milý chlapík, zkusili jsme se ho zeptat, co by říkal přespání na
podlaze, popř. ve stanu někde u chaty.
Souhlasil bez problémů s první variantou i když měl na chatě ještě volná lůžka. Nevím přesně
kolik lůžek je kapacita chaty, ale myslím že kolem 15. Za noc na dřevěné posteli s dekou zaplatíte 8 Euro
(v sezoně možná víc), což je úplně zadarmo. Za noc na dřevěné podlaze pod stolem v restauraci (malinká místnůstka)
pak nechtěl nic. Dokonce měl v jídelníčku na výběr z několika jídel a piv. Výborná byla gulášovka s chlebem,
které se člověk opravdu najedl, nebo kapučíno s horou šlehačky, mňam!
Z chaty je nádherný výhled do všech světových stran (na severu to "kazí" Dachstein), takže západ i
východ slunce byly nepopsatelně krásné.
Protože izba byla opravdu malá a přeplněná Čechy, kteří měli zřejmě tolik zážitků, že si je museli sdělovat do 23,00,
rozhodly se děcka nakonec postavit stany venku. Kvůli místu bychom stejně museli čekat, než všichni odejdou, tak jsme se
nakonec na podlahu natáhly jen tři holky. Já jsem usla stejně až když v knajpě nebyla ani noha, za to ale tvrdým
spánkem až do rána.
Den 2.:
Seethaler Hütte - Dachstein 2995m - lanovka Huner Kogel
- Dachsteinsüdwand Hütte - parkoviště
Hoher Dachstein od Seethaler Hütte
Ze samotného výstupu jsme měli docela obavy, protože ze všech těch letáků, co jsme studovali,
jsme si zapomněli všimnout drobnosti, že cesta na Dach není zajištěná ocelovým lanem, ale jsou zde jen ocelové kramle a
oka (lezli jsme přes Dachsteinschulter). O tom, ze budeme potřebovat lano na sebejištění nám řekli až kluci noc před
výstupem. No nic, hodný pan Rakušan na chatě nějaká lana měl, tak nám je ochotně půjčil.
Nakonec to dopadlo tak, že jsme zkusili vylézt první stěnu a protože to šlo, pokračovali jsme
přes různě náročné stěny až nahoru. Jistili jsme se dvěma karabinami, ale ne vždy šly bohužel přepnout mezi
dvěmi kramlemi, takže kdyby jste se jistili perfektně až k posledním 10 metrům, může se stát, že se právě ta poslední
desítka stane osudná. Mezi skalami byl navíc ještě někde usazený sníh a to nejištěnou situaci ještě zhoršovalo,
protože nikde nekloužou vibramky víc, než na sněhu, který je položený na vápencovém kameni.
|
před nástupem na Dach
|
nástup na Dach
|
I když jsme vyráželi o půl 9 ráno, cestou nás došli zkušenější horalové a tak se tvořili
fronty mezi rychlejšími a zkušenějšími lezci a nejištěnými začátečníky. Ještě to ale šlo. Odpoledne se pak tvořily
fronty větší. Ty davy lidí, co nakonec vylezou až na vrchol, neumím na tom kousíčku nahoře představit.
Samozřejmě jsme nahoře fotili ukřižování a pak děkovali, že kříž je tak pevně postaven a po
dopití piva Radegast jsme se rozhodli k sestupu.
Když jsme šťastně slezli dolů - a to jsme si oddychli - začli jsme sestupovat (nebo sklouzávat) ledovec a
vraceli se pro baťohy k chatě. Lano jsme nakonec nepoužili, dle zásady, že je lepší - to co pořádně neumíme - radši nedělat a
neohrožovat tím jak sebe, tak ostatní turisty.
Dole jsme dali jsme vítězný pokřik (Ach ach ach, zdolali jsme Dach) pozn.: pokřik se během cesty měnil
vzhledem k tomu v jaké fázi výletu jsme se zrovna nacházeli.Takže od Ach ach ach, jedeme na Dach, pokoříme Dach, zdolali
jsme Dach, přežili jsme Dach, milujeme Dach, atd.) a protože jsme měli ještě mačky na nohách, měli jsme možnost vidět na
vlastní oči, jak během chvíle jeden hrot mačky udělá díru jak do boty, tak do malíčku...
No nic, Peťan je velký kluk (teď ještě s děravou botou) a protože se na chatě začli hromadit rakouští
turisté, co si nahoru vyjedou na kafe a na koláč, zamávali jsme Dachu a vydali se na sestup.
Chtěli jsme jít jinou cestou, která nám byla doporučena. Jenže něco jiného je mít v Rakousku mapu, mít kousek mapy
vytištěné z internetu a pak se pokusit jít podle značek a najít tu správnou cestu.
Rakušáci sice mají cesty krásně značené národními barvami, ale už nemají označené jaká má ta cesta číslo a kam zrovna vede.
Tak jsme po půl hodině stoupání do neznáma (cesta byla zajištěná, ale vedla na jiný vrchol) marně hledali nějaké vodítko.
Viděli jsme sice krásnou feratovou cestu pod námi, ale jak se tam dostat, na to jsme už nepřišli.
Takže následoval sestup a slez stejnou cestou jako nahoru. Honza s Peťou Novo. se odpojili, páč si mysleli,
že našli tu správnou cestu. Jak se pak ukázalo dole na parkovišti, cesta vedla k zapomenuté Peťově ledvince a k
Honzově rozseknuté noze cepinem a to skoro celou dobu po ledovci.
Výhled od Südwandhütte
Cesta z parkoviště (Dachsteinstrasse) by se dala nazvat "cesta posetá krávami" - které nás
asi 3x překvapily uprostřed silnice, ale jinak bez problémů a bez poplatku. Další noc jsme se rozhodli strávit v
soutězce kousek od Ramsau, zvané Silberklammer. Byla nám doporučena dvěma Čechy a mohla být fakt krásná, kdybychom
ji potmě našli a správně odbočili. Místo toho jsme jeli stále směr Liezen, až jsme před ním po několika pokusem
zahli do Salsy (název vesnice), kde se nám polní cesta zdála ideální k přespání. Jenže asi si nás někdo
všiml, kdo na nás pak později zavolal přátelského esembáka.
To pak noc vypadá asi takhle: kolem půl 2 ráno se probudíte, asi po 5 minutách, kdy se proberete
a přemýšlíte, kde to vlastně jste, začnete vnímat že na vás někdo německy řve a když si to začnete překládat,
zjistíte, že pokud do 10 minut neopustíte toto místo, bude na vás zavolána policie mnohem nepřátelštější.
Po pár argumentech, že to není soukromý pozemek, jsme to vzdali (freundlicher polizist taky) a začli balit.
Že to v tuhle noční dobu není nic příjemného nemusím ani říkat. No každopádně pán se vrátil. Dokonce si vzpomněl
i na angličtinu a najednou jsme se měli sbalit do hodiny - jedním slovem Arschloch!
Takže jsem se přesunuli k Pürgu, opět neznámo kam (celou dobu jsme jezdili podle
nástěnné mapy Rakouska, která dostala přezdívku Globus - nechápu proč .-)) až nás jedna lesní cesta zavedla k menší
cementárně. Po 5 minutách jsme došli k závěru, že Rakušáci v SO nepracují a zase zalehli.
Den 3.:
Pürg/cementárna - Hallstatt - St. Wolfgang
Tentokrát už jsme se probudili do krásného rána. Nevim, jestli jsem se zmínila o Peťově zapomenuté
ledvince s doklady na chatě Seethlater Hütte (ta pod Dachem), a jak si na ni díky Honzově noze vzpomněl (měl v ní
totiž nůžky, kterýma chtěl Honzovi na nohu ustřihnout náplast). Naštěstí, když kluci zavolali na Peťův mobil,
zvedl to nějaký Čech a proto naše dnešní trasa vedla prvně do Hallstattu.
Nadmořská výška 508m, 1200 obyvatel. Obec leží na západním břehu Hallstattského jezera. Toto jezero je
8 km dlouhé a 2 km široké. Největší hloubka je 125m. Ve starém katolickém kostele je proslavená kostnice.
Lebky jsou nahromaděné v několika vrstvách. Je jich přes 600. Tato oblast byla osídlena již před 4 500 lety.
V roce 1846 narazil důlní inspektor Johann Georg Ramsauer na dvě kostry s bronzovými ozdobami. Později
vykopal pozůstatky dalších sedmi mrtvých. Své nálezy ohlásil do Vídně, odkud dostal povolení k dalším
vykopávkám. Během 19-ti let odhalil 993 hrobů s asi 6000 nalezenými předměty (jehlice, spony, pásky,
náušnice, náhrdelníky, bronzové kotle, vázy, mísy). Díky nálezům bylo celé historické období
označeno jako kultura hallstattská (700 let před Kristem až do roku 450 př. n. l.). Celkem
bylo v okolí nalezeno kolem 3000 hrobů s 20 000 nalezenými předměty.
Nejvíce se však Hallstatt proslavil těžbou soli. Je zde nejstarší solný důl. Těžba probíhala v
dřívějších dobách hlavně povrchově. Zrekonstruované solné doly jsou přístupné veřejnosti.
Po úspěšném vyzvednutí Peťových dokladů jsme se vydali do malebného městečka St. Wolfgang,
ležícího na severní straně jezera Wolfgangsee, těsně na úpatí hory Schafberg (nikoliv Schlafberg, jak si
někdo pořád pletl:-)). Na tu se dostanete romantickým vláčkem přímo od promenády podél jezera.
V samotném městečku , které je plné romantických uliček, je nejviditelnější stavbou kostel. Ten v sobě ukrývá
starobylý vyřezávaný oltář obrovských historických i uměleckých hodnot. V létě musí být u jezera krásně,
voda je velmi teplá díky jeho mělké hloubce nebo při plavání je z jezerní hladiny vidět vrcholky místních hor.
Protože každé větší město v Rakousku má za úkol vydělávat z turismu kde se dá, je jakékoliv
místo na parkování ve městě zpoplatněno. Kromě volného fleku před hřbitovem :-) kam se vešla i naše dvě auta.
Po vykoupání se na veřejné pláži (naštěstí už bylo po sezóně), jsme se vydali do centra, prošli krásné romantické
nábřeží podél jezera, prošli starobylým centrem (fotogenickým) a kochali se chvíli jiným než jen přírodním šutrem :-)
Město samotné je fakt krásné, stojí za to si ho projít a strávit v něm nějakou hodinku..kdyby ovšem všude nebylo
tolik schodů..nevím, jestli jsem se už zmínila, že po sestupu z Dachu se z nás na 3 dny stali čekatelé na
ZTP průkazy, co nemohli sejít bez slaňovací techniky ze chodů (tj. pozadu) a jakákoli vyvýšenina ve formě obrubníku
jim působila obrovskou bolest. Takže jsme docela těžko odolávali smíchu při pohledu na naše elegantní pohyby při sestupu
ze schodů. Myslím, že i parkování na místě pro invalidy by nám prošlo :-))
Po večeři na parkovišti (kde byl zákaz stání od 22,00-07,00 - takže plán na přespání zkrachoval) jsme
se rozhodli uskutečnit plán B, a to přespat přímo na pláži. Vzali jsme pár lahváčů, nenápadně předstírali oslavu,
pak náhodou usli a ráno se překvapeně probudili na pláži. Stejně rychle jsme se sbalili a pádili na Traunsee, kde jsme
si dali opět na břehu jezera zbytkovou snídani. Tady už nám začlo trochu krápat, ale pořád se to dalo.
Po snídani a prohlídce jezera jsme se se Solnou komorou definitivně rozloučili a vydali se na cestu sweet home prvním
přivaděčem na Salzburg.
Ještě jsme stačili koupit "frische Milch" z mléčného automatu, co na něho směřují cedule u silnic.
Hodíte drobáky a už dojíte mlíčko. 30c stál 0,5l výborného mléka.
Se zastávkou v Melku - Klášter a stejnojmenné město na ostrohu nad řekou při vstupu do soutěsky Wachau.
Překrásné místo kde si podávají ruce různé kultury.Určitě stojí za prohlídku i když vstupné asi nebude lidové. Bohužel
na rozdíl od Gottweigu jsou zde davy, ano vysloveně davy, turistů. Klášter je spíš hlučnou turistickou atrakcí s
velkými parkovišti, občerstvením a různými obchůdky. V Rakousku je turistice podřízeno téměř vše.
Údolí Wachau - Překrásné údolí, kde evropský veletok Dunaj několikrát změní směr veden mnoha
skalnatými vrchy, je originální zasazením staveb a vinohradů do přírodního údolí. Místní víno patří mezi nejlepší Rakouská vína.
Město Kremžské hořčice - Krems - v místních obchodech prodávají, jak sami píší na obalu tuby,
originální hořčici z Kremsu. Tak co je pravdy na kremžské hořčici a městě Krems doopravdy nevím. Ale asi to nebude
taková blbost, jako španělští ptáčci nebo Debrecínka.
Samo město je skvost architektury, o čemž jsme se přesvědčili pomalou, vyhlídkovou jízdou centrem, protože jsme šetřili
jak nohy, tak čas - nejenom s hledáním parkování. Krems i s blízkým údolím Wachau je zapsána na světového dědictví UNESCO.
V 18,00 jsme dorazili dle plánu v Brno, nadšení, šťastní, spokojení,
prostě ach ach ach,
parádní byl ten Dach!
Martina Prášková
|
